Kartáčník

Hola hej, hola hej, hola hola hola hej.

Ten kartáčník, to byl prase, ten si uříz vostudu,
ač měl doma mladou ženu, hejbal slepě do sudu.
Nedivil se mu však žádnej, kdo ho viděl nahýho,
takovýhle přirození ohromilo každýho.

Pod břichem měl pštrosí vejce, pěkně tvrdý baňatý, 
pytel jak nákupní tašku, přizrzlý a macatý.
A ten pytel vytahanej sahal mu pod kolena,
přirození postavený tvrdý, jak kus polena.

Hola hej, hola hej, hola hola hola hej.

Frau domácí tělnatá je, stehna má jak kobyla,
zkusila už moc skokánků, spokojená nebyla.
Šla na půdu prádlo věšet, kartáčníka viděla,
lupla po něm svůdně vokem a zadkem zavrtěla.

Kartáčník jí zmerčil hbitě, na půdě byl coby dup,
zatlačil jí do koutečka, čuměl na Frau jako sup.
Vopřel si jí čelem vo trám, zmáčk jí ruce za zády,
potom dvakrát, třikrát heknul a byl konec parády.

Hola hej, hola hej, hola hola hola hej.

Frau domácí, rozpálená, čekala snad cosi víc,
mistrovi však hrdě visel a rval ho do nohavic.
Na zřeteli mějte vždycky naučení to prosté
ženský chtějí čím dál větší, ale ten náš neroste.

Hola hej, hola hej, hola hola hola hej.