Hrad

     E
Ráno otevřel jsem okno ven, tak bílej den,
       A                  E
že jen nevěstu, a moh’ se brát,

na stromech špičky stály nepohnutě, koukaly ven
    F#                   H
jak nad Vltavou Pražskej hrad,
        E
ráno je naděje, co neumírá před polednem,
     A                 G#
když do oběda nevyjdeš ven,
          A                    E
kukneš se na teploměr nálady a podle pole
  H               E
s novinama začneš den


R: 
                A
Co člověk nemá, má, a nedá pokoj déšť, déšť tě shání,
               E
co může nedat, dá, rovinu hledá na rovině plání,
                    H
jak smířit radost i stesk, a Boha na nebi, hej, hej,
                   E
když se mu u srdce blejská.




Ráno otevřel jsem okno, byl tak černej den,

že jen nevěstu, a do pekla moh’,

tak rychle vyjít a po ulicích nasbírat vzdor,

co vrší se jak v létě stoh,

moudře se otočíš a za vrátkama pohladíš den,

do oběda času dost,

jak z jinýho století, jak vnucenej sen

si připadáš, jak špatnej host.



3 x R: