Mým domovem ztichlá je putyka

Příteli melancholiku, druhu mé duše tulácké,
pod kterým nebem zhasnou as, životy naše žebrácké?
Ve zlatém víně stopíme tyranský rozmar paměti,
zpívat budem, zapomenem, na lásku, smrt i prokletí.

Refr: Mým domovem ztichlá je putyka, 
      mým štěstím je sklenice plná.
      Mou láskou kdys bývala gotika,
      teď smetla jí baroka vlna.

Když za nocí potácím se ulicí a nahlížím do oken spáčů,
jen vlastní stín mě provází a sám nad sebou pláču.

Když v rezavém zámku klíč zachrastí, 
dům zeje jak morová rána,
mé štěstí se změnilo v neštěstí, 
já zůstal jsem sám a ty jsi sama.