hudba.hradiste.cz

Zatím co ty spíš

Piknik dalšího dne pomalu končí. Ulice, náměstí, parky,
nábřeží i domy se choulí pod teplou houní noční tmy,
jen tu a tam ještě některé okno pohne víčky ospalých skel,
aby se napilo pohádkového koktejlu slunce,
který na stříbrných podnosech hvězd a měsíce
roznáší pozorný hostitel. A v jeho světle vidím,
jak se ve snu usmíváš. Nikdy dřív jsem netušil,
jakou tajemnou krásu v sobě skrýváš. Přišel jsem v noci,
říkám ti holčičko, ale přitom nevím, zda ti tak
budu moci říkat ještě až se ráno probudíš.

Příjde večer, večer stejný jako všechny dřív, skočíš tátovi
na klín, otevřeš náruč a položíš mu ruce kolem krku.
Ale ráno, ráno už budeš příliž velká, aby jsi to udělala
znovu. Jsi obraz, který kouzlí čas. A stejně jako on
se měníš přímo před očima. Příliž malá, aby jsi mohla
řídit auto, ale už dost velká, abych tě uspával pohádkou.

Je to velké tajemství, o němž jsem ti nikdy nevyprávěl.
Tajemství cesty, jejíž každá část vede ze včerejška
do zítřka. Není to cesta snadná, ale ty po ní půjdeš
stále dál - a necháš za sebou panenky, kočárky, medvídky,
barevné míče, mýdlové bubliny, papírové draky - i mně.
Slibuji, že ti nikdy nebudu vyčítat, až poznáš, že svět
je mnohem zajimavější než tvůj táta.

Včera jsme byli na procházce, ty jsi se někam zadívala,
a najednou jsi se začala bát, že jsem se ti ztratil.
A vidíš - možná už zítra se budu bát já, že se zase
někam zadíváš, a pak odejdeš s někým úplně jiným.
Je to tak zvláštní: jak rosteš, přestáváš mít strach
- a já se začínám bát.

Věčný neomylný čas počítá tvé minuty, oblaka úzkostlivě
střeží své nejjasnější hvězdy, ale ani slunce neuchrání
své nejteplejší paprsky, když je zavolá blankytná obloha
letního dne. Ne, nikdy jsem nevěřil, že budeš stále žít
v domě svých hraček, ale až vyrosteš z mého náručí
a můj svět bude pro tebe příliž malý, nikdy nezapomenu,
jak si výřila prach a roznášela panenky po celém domě.
Nosila jsi s nimi i kus slunce.

Prach se usadil, panenky uklidila máma, ale tvoje zář
zůstane navždy v nás.
Tak tady jsem - a vyprávím ti, zatím co ty spíš.
Vlastně - protože spíš. Kdybys viděla moji tvář,
jistě by ses ptala na co myslím. A já, asi bych nedokázal
říci ani slovo. Dívám se na tebe a vidím spící krásu.

Teď už se jen skloním, abych tě políbil. Nevzbudíš se
- dobře to vím. Vždyť podle pohádky jen krásný mladý
princ může otevřít tvé oči - a já jsem jen otec budoucí
ženy. Tak tedy spi. Kdo ví - možná už zítra se probudíš
a budeš velkou slečnou. A vůbec si neuvědomíš, že jsi se
změnila uprostřed svého snu. Ale možná, že to poznáš
na mně. Až jednou budu docela jiný. Trochu zamyšlenější,
trochu vážnější, trochu smutnější, ale nesmírně bohatý.
Dnes v noci jsem viděl princeznu - a cítím se jako král.